Jak mainstreamová média podléhají stejným dezinformacím jako amatéři aneb proč jim nevěřit

Velice zajímavý článek o dezinformacích a o tom, proč lidé stále méně přestávají věřit tzv. médiím "hlavního proudu" (Mainstream) byl publikován na internetovém časopise Strategické Myšlení. S jejich souhlasem zde dávám podstatný výtah z článku.

Již jsme slyšeli mnoho o filtrovaných bublinách na sociálních sítích, o místech, kde se setkávají lidé stejných názorů a kde se šíří dezinformace, omezuje se opoziční či jiný názor a kde se jinak spořádaní občané radikalizují aby ohrožovali demokracii. V mainstreamových médiích se o tom referuje především v souvislosti s populisty jejichž popularita narůstá po celé západní polokouli a zejména s příznivci současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, kteří jsou představováni jako typický produkt těchto „bublin“, tedy dezinformací – částečně pravdivých zpráv, které maskují zavádějící podstatu.
Sociální média opravdu změnily epistemický balanc směrem k obranné formě, což znamená, že i formálně organizované skupiny si udržují svůj monopol na svůj světový názor, který může být v protikladu s názorem hlavního proudu. Z pohledu mainstreamu je to velice špatné, neboť někdo může mýt naprosto špatný názor který si udržuje, ačkoliv dříve by byl opraven, ale zejména sociální sítě velice silně oslabily sílu mainstreamových médií. Informační bubliny organizované často amatéry si brání své informace a často ignorantským způsobem omezují jejich korekci či případně ovlivňují stále více lidí. Toto se má ale odehrávat pouze mezi amatéry a tzv. epistemická elita by měla přirozeně být ochráněna před těmito negativními vlivy a díky svému vzdělání a prostředkům by měla vykonávat lepší práci a udržovat vysoký standard informací.

Podle všech výzkumů je demokracie závislá na pravdivých informacích a nástupu totalitních režimů či tzv. populistů lze zabránit rozlišováním skutečnosti od lží a dezinformací a demokracie tak do jisté míry závisí na profesionalitě novinářů. Každý musí souhlasit, že společnost potřebuje vysoce kvalifikované zdroje autentických informací a musí se bránit před šířením lží a extrémistických názorů. To platí zejména pro demokracii, kde rozpad veřejného vzdělání a pokles obecných znalostí obyvatel vede vždy k nástupu totalitních režimů.

Jak se ale píše v článku, „ZDE JE ZAKOPANÝ PES, EXPERTI PODLÉHAJÍ STEJNÝM NÁSTRAHÁM INTERNETU JAKO AMATÉŘI“.

Mediální cykly se pohybují rychle, než přijde reakce na nějakou informaci, je zde již další a ta původní je zapomenuta či zcela irelevantní během pár dní. Frenetický pohyb informací, jak je naše kultura používá, znamená též, že zde není žádný postih za nepravdu. Jestli řeknete nějakou hloupost, jen počkejte pár dní a v záplavě informací je vše zapomenuto, zejména pokud se jednalo o poněkud komplikované téma. To však vede k nedostatku odpovědnosti u expertů či u tzv. názorových tvůrců, kteří mají klíčový vliv na naši mediální ekologii.
To všechno lze krásně demonstrovat na případu syrské hvězdy sociálních sítí a neslavně proslulého propagandisty Islámského státu Shami Witnesse a novinářů tzv. hlavního proudu.
Twitterový účet ShamiWitness byl klíčový zdroj informací o syrském konfliktu mezi lety 2011 až 2014, fungoval jako informační koncentrátor, kde se setkávaly důležité informace ohledně opozičních rebelů a byl to nejdůležitější zpravodajský zdroj pro novináře zabývající se syrskou občanskou válkou. Byl tam jediný problém, ShamiWitness od roku 2013 otevřeně podporoval IS a pomáhal mu rekrutovat nové bojovníky.
Sága ShamiWitness je typický příklad internetové bubliny a autor se přiznává k tomu, že se stal nechtěně taktéž jejím účastníkem. „Byl jsem od počátku příznivcem syrské opozice, doufal jsem, že povstání přinese do arabského světa více demokracie a svobody, moje hledání seriózních informací mně přivedly k ShamiWitness, okamžitě jsem si myslel, že je to velice dobrý zdroj informací zejména z rebelského tábora…“ říká Jack Mulcaire. „To ovšem ještě nebyl hardcore fanda IS..“ dodává.

Od počátku občanské války v Sýrii byl Twitter zásadní médium pro pochopení konfliktu, přinášel informace všech stran, zde se publikovaly videa, fotky a ShamiWitness byl v centru toho všeho. Studie King“s College London později potvrdila, že účet ShamiWitness byl nejdůležitější a nejvlivnější džihádistický účet na sociálních médiích, který kdy existoval, byl sledovaný 65% účtů identifikovanými jako zahraniční bojovníci v Sýrii.

Účet ShamiWitness byl sledovaný a hlavní zdroj informací pro naprostou většinu západních novinářů z tzv. mainstreamových médií. V originálu článku jsou citovaná jména slavných novinářských es, které citovali či jinak používali informace ShamiWitness, stejně jako nejrůznější „experti“ západních Think Tanků . Jeho postupný přerod z nadšeného mladého islamisty k tvrdému jádru IS byl typický pro syrskou revoluci ale to novinářům evidentně nevadilo. Většina z nich si stejně jako autor přáli syrskou demokratickou opozici a hltali cílené informace a dezinformace, které jim ShamiWitness servíroval. Základ byl primitivní a zůstává stejný dodnes: pravdivé informace smíchané s dezinformacemi, zveličování úspěchů rebelů a snižování či zesměšňování Assadova režimu.

Toto vše vedlo k tomu, že téměř všichni experti již od roku 2012 psali zaručené analýzy o tom, jak je režim před krachem což vedlo nakonec i k naprosto špatné taktice Obamovy administrativy. Jako zásadní dezinformaci článek zmiňuje zejména popis syrské opozice, kterou ShamiWitness předkládal sledujícím jako sekulární demokratickou s prozápadní orientací a se všeobecnou podporou občanů, ačkoliv ve skutečnosti se naprostá většina městských sunnitů přidala na stranu Assadova režimu a rebelské síly tvořily zejména venkovští sunnité a zahraniční bojovníci fanaticky oddaní tvrdému džihádu.

Pouze minimum novinářů chápalo skutečnou situaci v Sýrii a naprostá většina expertů a mainstreamových médií podlehla vlivu této ShamiWitness internetové bubliny a odmítala si buď i trochu připustit, že situace je zcela jiná. ShamiWitness se jim před jejich očima transformoval z hrdiny syrské opozice v tvrdého džihádistu, ale novináři to zcela ignorovali, což je typický projev bubliny. Oni přišli k ShamiWitness protože chtěli mít přístup k informacím, videím a obrázkům ze syrské opozice a ShamiWitness jim to nabídl. Většina západních žurnalistů také neumí arabsky a nemají prostředky jak získávat informace z tamního prostředí a ShamiWitness vše nabízel v angličtině ale hlavní bylo, že byl pevně na straně rebelů a tezemi o demokracii a svobodě se podbízel západním iluzím. A když tak dlouho citovali předkládané informace a vytvořili si v mysli představu, že patří mezi ty „dobré“ ani pro slavné jména jako Lister, Higgins, Weiss a další nebylo možné připustit si, že se zmýlili a dál pokračovali v obraně své bubliny.

Podle Joshua Landise, šéfa Center for Middle East Studies at the University of Oklahoma pouze velmi málo lidí dokázalo více či méně korigovat své názory ohledně konfliktu v Sýrii a vlivu sociálních sítí na jeho vnímání.

„Myslím si, že hlavní problém syrské kontroverze je skutečnost, že externí pozorovatelé si projektovali demokratickou sekulární západní fasádu na něco, co ve skutečnosti bylo povstání konzervativních islamistů z venkovských oblastí Sýrie, protože předkladatel informací předstíral, že je v jejich táboře.“ říká Alex Mello, bezpečnostní analytik.

Dalším důvodem, proč tolik a tak dlouho věřilo ShamiWitness bylo, že pro-Assadovský tábor používal ještě jednoduší formy manipulace a primitivní propaganda syrské státní televize či pro-Assadovských účtů na sociálních sítí ulehčila ignorování lží a dezinformací ShamiWitness.

Jak dále říká autor, není tedy překvapivé, že tak mnoho lidí včetně mně podlehlo klamu. Nicméně některým chybám se dalo vyvarovat. Například prof. Landis byl více úspěšnější v analyzování situace v Sýrii než jiní, ovšem hlavním důvodem bylo to, že měl zkušenosti ze Sýrie z předválečných dob a udržoval celou dobu kontakt se svými známými a přáteli, kteří mu mohli podávat autentické informace přímo ze země. Landis byl taktéž akademikem a jeho role byla produkovat analýzy, tím se zásadně lišil od dalších profesionálů, kteří pokrývali situaci v Sýrii a kteří byli motivováni buďto jednat v zájmu jedné ze stran konfliktu anebo přímo pracovali pro organizace, které byly zapojeni do konfliktu na jedné ze stran. Ovšem jak už to bývá v bublinách obvyklé, realistické hlasy bývají potlačované, když už ne přímo blokované.

Autor dále zmiňuje roli tajných služeb a PR agentur, které nelze opomíjet v diskuzích o zahraničních vztazích. Jako příklad uvádí roli PR agentur v odůvodnění útoku na Irák ale i prosazování názorů Vladimíra Putina ohledně Sýrie v the New York Times najatou PR agenturou Ketchum, práci Brown Lloyd James pro Asma al Assad či PR firmu Qorvis pracující na prosazování zájmů Saúdské Arábie. Jak říká autor: „trollové zaměření na diskreditaci médií jsou sice často docela kompetentní ale PR agentury ovlivňují mínění jako svoje živobytí a jsou velmi schopné a velmi dobře znají zranitelná místa médií.“

Největší slabosti mainstreamových médií vyhodnocuje autor jako tyto:

• Platy a benefity novinářů reálně klesly vůči jiným profesím a neodrážejí schopnosti a zkušenosti. V praxi to znamená méně zahraničních kanceláří, redukovaný počet zaměstnanců a mnohem mladší personál než dříve.
• Méně zkušeností a rychlé tempo práce znamená méně hlubší investigativní a analytické práce ale více „těžení informací“ z jiných zdrojů.
• Rychlé tempo znamená méně ověřování faktů ve prospěch rychlejšího uvolňování informací.
• Snížený rozpočet na náklady reportérské práce jako je cestové a ubytování znamená méně investigativních reportáží.
• Více různých pracovních činností pro novináře znamená méně soustředění na kvalitu a více na kvantitu.
•  
• Tyto a další problémy uvedené v originále článku vytvářejí stále větší nedůvěru v mainstreamová média a vyvolávají potřebu sociálních bublin, což ve své podstatě vede k ohrožení naší kultury.

Tyto a další problémy uvedené v originále článku vytvářejí stále větší nedůvěru v mainstreamová média a vyvolávají potřebu sociálních bublin, což ve své podstatě vede k ohrožení naší kultury. Původní článek zde: